Zdravotnické nakladatelství Galén

Na Popelce 3144/10a, 150 00 Praha 5, tel. 257 326 178, http://www.galen.cz


Katalog - Detail knihy

obálka

Extrémy a lidé blízcí

Rozhovor se Šimonem Pánkem

Recenze

Osa knižního rozhovoru publicisty Jana Urbana s ředitelem humanitární organizace Člověk v tísni Šimonem Pánkem je lineární, částečně tematická. Začíná idylickým mládím v 80. letech minulého století, v nichž Pánek nezaujímal aktivistické opoziční stanovisko k režimu. Socialistický stát pro něj a jeho přátele byl spíše přirozeným hracím polem s jasně určenými hranicemi, v nichž se snažili pohybovat, jak to šlo. Paradoxně nejčastěji cestovali do Ruska, hlavně do jeho odlehlých končin. Byrokratické překážky, které se jim při výjezdech a na putováních stavěly přes cestu - bumážky, pars pro toto - chápali podobně jako řada jejich vrstevníků z poloskautských organizací či ekologických sdružení spíše jako hru. Pánek měl však v rodině i příklad toho, jak se režim na lidech dokázal podepsat. Jeho otec byl vězněn jedenáct roků od svých dvaceti, a to v nejtvrdších 50. letech. Pánek se v rozhovoru vyznává ze silného obdivu vůči otci, po němž zdědil smysl pro čest a touhu pomáhat. Ty ho později dovedly k jeho práci.

S humanitárními aktivitami začal Pánek už v roce 1988, kdy se mu spolu s pár spolužáky z Přírodovědecké fakulty a za pomoci reportéra Jaromíra Štětiny podařilo vybrat miliony korun na pomoc obětem zemětřesení v Arménii. Byla to první taková akce neřízená stranou nebo SSM a sympatické mladé vybírající lidi podpořila televize. Asi proto byla sbírka tak úspěšná. Šimon Pánek se rok nato stal významnou postavou sametové revoluce. Říká, jak on sám i jiní zainteresovaní byli ohromně překvapeni z toho, že vše šlo tak rychle a snadno, a že prožíval euforii, že může být u toho, když se mění dějiny. Pokládat si otázku, zda revoluce proběhla v pořádku, je podle něj nesmyslné, protože šlo spíše o samopohyb hroutícího se systému, po němž nemohlo přijít nic, co by bylo předem připravené. Účast na revoluci byla pro něj formující zkušeností, při níž se setkal mj. s Václavem Havlem. Ten jej a jeho práci později mnohokrát podpořil. Proč Pánek u politiky nezůstal, nebo se k ní později nevrátil, táže se pak mimo jiné Urban Pánka. Ten odpovídá, že politiku přeci stále dělá, ale ne tu partajní. Dělá ji »věcmi veřejnými«.

Po revoluci a absolutoriu pokračoval Pánek ve spolupráci se Štětinou. Provozovali jakousi humanitárně-reportérskou organizaci při deníku Lidové noviny. Měli tendenci propojit humanitární aspekt - sbírky peněz a věcných darů a jejich rozdělování potřebným - s reportážemi z oblastí stižených krizí, válkou, hladomorem apod. Tato tendence přetrvala i tehdy, když se Pánek od Štětiny odpojil a začal budovat Člověka v tísni. Není náhodou, že při výjezdech do bývalé Jugoslávie stižené občanskou válkou spolupracoval s Igorem Blaževičem, který v Čechách později založil festival Jeden svět. V začátcích Člověka v tísni, kde je nyní spíše řídicím orgánem několika stovek zaměstnanců, cestoval Pánek s pomocí sám, umlouval vojenské oficíry, nasazoval svůj život. V rozhovoru mluví o stresu i o těžkých návratech do »normálního« života a o postupném přerodu party kamarádů ve středně velkou profesionální firmu.

Rozhovor Jana Urbana je přes nespornou zajímavost a obdivuhodnost Pánkova života přehnaně dlouhý. Některé jeho výroky a hodnocení jsou někdy zdvojené, někdy ztrojené, autor rozhovoru příliš lpí na slavných osobnostech, s nimiž se tázaný setkal, a někdy Pánka tlačí do posuzování věcí, do něhož se tázanému evidentně nechce.

Jaroslav Balvín


Recenze

Přečetl jsem si to a byl jsem rád, že na svých sympatiích k Šimonu Pánkovi nemusím nic měnit, což je u samožerných knižních rozhovorů občas riziko. Dokonce i zpovídající, tedy Jan Urban, se držel, ptal se »věcně« (to je i oblíbené Pánkovo slovo), nechal Pánkovi prostor i tam, kde by jistě chtěl povídat on sám (Sarajevo, Balkán apod.). Pánek odpovídá s rozvahou, čtenář skoro vidí, jak si starostlivě mne čelo, a přitom je docela výmluvný. Vedle takových těch povinných pasáží o tom, jak se v listopadu 1989 stal jedním ze studentských lídrů, jak u politiky nechtěl zůstat, takže pak založil nadaci Člověk v tísni (a jaké je to ji vést), jsou nejcennější kapitoly věnované Rusku. Má to tam jistě svým způsobem rád, mnohokrát tam byl, ale mluví o té zemi, jejích obyvatelích a vedení zcela nesentimentálně, bez iluzí a s ostrým viděním věcí. Ty dvě tři strany, které věnuje neléčenému traumatu ze zhroucení sovětské říše, patří možná k tomu nejvýstižnějšímu, co si lze o Rusku rychle a stručně přečíst.

Jiří Peňás


Recenze

Jeden z nejznámějších studentských vůdců z dob sametové revoluce nezamířil - jako řada jeho kolegů - rovnou do vysoké politiky. Pustil se do humanitární a rozvojové pomoci, pracoval na Balkáně, v Čečně a mnoha dalších zemích a výrazně se podílel na vybudování Člověka v tísni, dnes jedné z nejrespektovanějších českých nevládních organizací v oblasti rozvojových a sociálních programů. Přesto, jak Pánek sám říká, se z politiky nikdy zcela nestáhl. Tedy politiky jako bytostného zájmu o věci veřejné, nikoli úzce stranické. V tomto smyslu a při vědomí toho, kolik prostoru u nás ve veřejném dění dostávají straničtí funkcionáři bez osobnosti, je to čtení osvěžující. Zjednodušeně řečeno: pokud by v politickém životě figurovalo více lidí Pánkova formátu, bylo by všem veseleji a naší zemi o dost lépe.

 

Trochu spornější je v knize role tázajícího se Jana Urbana: dlouholetá známost s Pánkem zaručuje, že se na nic zásadního v běhu let nezapomnělo, ale má to i svá proti - autor nemá autenticitu zvídavého novináře, očividně se často ptá na věci, které už zná. A tím, že je Pánkovi tak blízko, postrádá schopnost ptát se kritičtěji, zpochybňovat. Což je škoda: pak by kniha opravdu mohla být ještě „něčím víc" - jak slibuje přebal - než „poločasovým" bilancováním jedné osobnosti.

Robin Ujfaluši


Recenze

ČLOVĚK V ŠIMONU PÁNKOVI

 

Nahlédnuto poctivě, musím konstatovat: Kéž bych v životě udělal aspoň třetinu toho, co Šimon Pánek. Chci věřit, že v tom nezůstanu sám. Lidi, jako je Šimon Pánek, nemusím znát osobně, a přesto si jich vážím a obdivuji je. Vždy, ať už jsem ho slyšel tam či onde, mi přišel jako člověk velmi rozhleděný, se zkušenostmi ze světa, a snad proto i skromný, vědomý si svých nedostatečností, takových nebo onakých.

 

Knižní rozhovor Šimona Pánka s publicistou Janem Urbanem Extrémy a lidé blízcí mé dojmy a slova dotvrzuje. V záplavě „celebrit", jejichž jedinou slávou je silikon nacpaný, kam se dá, působí Pánek jako pramen živé vody. Zakladatel nadace Člověk v tísni a její dlouholetý ředitel je pro poctivou přirozenost a absenci pozérství anticelebritou. Bráno od chvil převratových v „osmdesátémdevátém", budiž konstatováno, že měl Šimon velké štěstí být vlastně u všeho podstatného, protože nejen že to byla obrovská škola, ale zcela jistě se vprostřed dění zadělávalo na věci budoucí. Šimon zmíněné období v hovorech popisuje velmi přesvědčivě, třeba když říká to, co je i dnes pro mnohé nepohodlné, např. slova o roli Mariána Čalfy, o jeho profesionalitě, o tom, že věděl o moci vše, a netkví to rozhodně v Pánkových slovech o nízkém kritickém myšlení k tomu, co se tehdy dělo a stalo. Výstižné mi přijde i hodnocení Občanského fóra, Havla, Klause i dalších, třeba Z. Mlynáře s celým jeho tehdy nehorázným přístupem.

 

Největší část rozhovoru pochopitelně zabírají události kolem humanitární pomoci a organizace Člověk v tísni. Je to mnohdy strhující popis událostí, ať již na Balkáně, v Čečně či kdekoliv jinde, kam se Člověk v tísni dostal. I sebeotrlejší člověk si musí uvědomit závažnost a míru dopadu nejen samotného dění, ale i míru odpovědnosti pomoci, její setrvalé nedostatečnosti a rozhodování, co podpořit ihned a co až později nebo nikdy. Že i pomoc může být někdy věcí ošidnou. Jak vše vysvětlit postiženým, většinou těm, kteří na tom byli opravdu nejhůř. Smutná dilemata… Upřímně řečeno, nezbláznit se z toho vyžaduje značnou dávku sebekázně, zcela jistě zásadně pomáhají nabrané zkušenosti, stejně ale udržet emoce na uzdě, to už je profesionalita, která se musí odedřít v terénu, nikoliv okecat v politice, například - čímž navazuji na Pánkova slova o jeho zdráhání „jít do politiky", na jeho dobře čitelné rozpaky nad tím, zda by ho celá mašinérie nesemlela. Plynule navazuje na naše nevyrovnání s minulostí, na pohodlný nezájem o jakékoliv vyrovnání, po převratu i dnes.

Vynikající je analýza vztahů Václava Klause k EU: politik má zodpovědnost za lidi, které má vést k řešení problémů - ne je otravovat výkřiky bez řešení. A to přes všechny problémy, kterými EU prochází. Přes brilantní analýzu vývoje v Rusku by se dalo dlouze pokračovat dál, na to poskytuje kniha obrovské množství údajů a témat. Mimořádně košatý rozhovor zaujme svou čtivostí a bohatostí myšlenek a je výjimečný v jakémkoliv kontextu. Jaký kontrast k dnešní české politice!

 

Já upřímně řečeno vlastně žiju docela veselý život, říká Šimon. Při defilé jmen, na něž vzpomíná v závěru rozhovoru, mu rád věřím. Šimon Pánek měl a má štěstí, že dělá práci, jež je posláním, výsadou, ale taky neskonalou odpovědností. Obstál a obstává se ctí.

Šimone, hodně štěstí i nadále…

František Lekeš



ZPĚT na detail knihy