Ona je ten tragický typ

Recenze

TAHLE NOVÁ BÁSNÍŘKA PROVOKUJE, OBNAŽUJE SE A JE DRZE ZKRATKOVITÁ

Následující text o básnické sbírce Ona je ten tragický typ... je projevem vztahu a naděje. Andrea Vatulíková byla na stáži v Portugalsku a vyhledala tam žijícího doyena české literatury Františka Listopada. Sešli se a padli si do oka. Vatulíkové nyní vyšla kniha a o třiašedesát let starší literát o té knize napsal. Zde to je.

Stmívá se nad literaturou. Mluví ze mne pesimista? Či naopak stmívání je krátký úsek času, ten z nejintenzívnějších smyslových pocitů a prožitků? Čili, jak se vám líbí. Stmívá se.

A ty, literaturo! Umíráš? Ztrácíš světlo? Přežiješ až do příštího jitra? Nebo jsi jediná, která nás a vše přežije?

Okamžik: chce se mi hovořit o knížce mladé Andrey Vatulíkové (nar. 1984) Ona je ten tragický typ... Zapomenu na titul, ledaže by chtěl být provokací. Pro vokace: hlas je v tom ostatním, v celku, na 128 stránkách. Provokace je ve způsobu, jak se vidí bez zrcadla a bez efektů, jak nás doslova nutí sledovat její cesty a zácestí, jak je obnaženě lyrická a drze zkratkovitá, takže připomíná vzdáleného Gellnera, jak s její četbou se tu a tam dostaneme do rozloh ticha mezi slovy, ticha vzácného, a znovu připomíná další jméno, Clarice Lispectorové, té také odjinud. Všichni jsme odjinud.

Asi před šedesáti lety slavný francouzský dramatik Jean Anouilh napsal první kritiku o takzvaných šaškovinách celkem neznámého autora jménem Ionesco. Přirozeně, nejsem Jean Anouilh, a Andrea Vatulíková je jiné nátury než Eugene Ionesco, jehož hry pro kluky a holky, a tehdy ještě bez požehnání Jeana Anouilha, se hrály v malých divadelních nebo nedivadelních sálech Rive Gauche v Paříži. I stalo se, že neznámý byl uznán definitivně dokonce v konzervativním Le Figaro, že je Moliérem bez Moliéra.

Řekl jsem definitivně. Ionesco se stal Ionescem. My už dávno nejsme definitivní. Jsme rádi, že jsme. A také jsem rád, že se mohu přiznat k této prvotině, jež mě přežije, a že v dalších knížkách, vědoma rizika svého básnického putování, přežije rovněž sama sebe. Na důkaz, že tomu tak bude, si stačí přečíst knihu Ona je ten tragický typ... podruhé.

x x x

Andrea Vatulíková

O SEXU

A zase ať už bůh ví proč

zbytečně

usiluješ

o to co „ti patří"

o ukradenou chvíli

kdy zase jednou

rozvolníš

a rozvoníš svou ženu

(místo hádky)

Sex je hodně důležitej.

Uvolňuje v člověku napětí.

(Mick Jagger)

o chvíli vypnutí

nadechnutí (a vydechnutí ACH)

o krátké bezčasí -

Ať už z nudy nebo z lásky...

marně dobýváš

(už jen tak z principu

s vědomím že se nic nezmění)

pro sladkou nicotnost

pro zatraceně krátkou

        chvíli zapomnění -

Josef Chuchma

Recenze

Andrea Vatulíková

MUŽ ODEŠEL DO PRÁCE

Naježeně.

Přivinula jsem se

těsněji

ke své ženě.

ZKLAMANÍ MILENCI

Když jsou v pekle

        jen sami dva...

Nakonec

        stanou se z nich

spojenci -

KDYŽ SE ZPIJI...

Představuji si h a r m o n i i

        (zcela bez sebe)

Život s tebou či bez tebe -

SKORO AŽ MÁM POCIT, ŽE...

Vztahy jsou jen

postranní slepé uličky

zbytečně jak láska kurvičky

neplodné

a zničující

(nálety

a pády z postele)

záseky

lidské kůže

na těle -

RYCHLÝ PROCES

Z Petrova na Špilberk

Z města do města

Z domácnosti do domácnosti -

Dnes

už se s tím nepářu

Skáču rovnou

z postele do postele

když (cítím že) to vyjde

A

než si stačím přečíst knihu

o svém zvířátku

už mám jiné -

Andrea Vatulíková (1984)

V rodném Brně vystudovala Střední odbornou školu informačních a knihovnických služeb a Sdružená uměnovědná studia na Masarykově univerzitě. K tomu si pak ještě přidala studia kulturního managamentu a teorii interaktivních médií. Píše básně. Jejím debutem je sbírka Ona je ten tragický typ... Vydal ji pražský Galén. Slovo o autorčině tvorbě z pera v Portugalsku žijícího básníka Františka Listopada (1921) naleznete na www.idnes.cz/kavarna.

Recenze

HLEDÁNÍ CEST BÁSNICKÝCH I ŽIVOTNÍCH

(...) Zcela protikladným básnickým typem je Andrea Vatulíková (1984), což prokázala ve svém debutu nazvaném Ona je ten tragický typ... (Galén, Praha 2010). Autorce nelze upřít osobitost pohledu ani tematickou sevřenost její sbírky. Básně se vyznačují naprostou otevřeností, s níž mluvčí vypovídá o světě svých intimních prožitků (ať již vztahových či erotických) s jinými ženami. Její pohled provází despekt k jakýmkoliv tabu. Žádný mantinel není dost pevný, aby za něj nebylo možno proniknout. Básnířka přitom nechce exhibovat plejádou lesbických motivů, její poezie je privátní výpovědí zrcadlící životní zkušenosti, v níž rezonují především existenciální pocity samoty a opuštěnosti. Básně jsou generační výpovědí mladého člověka o hledání vlastní pozice ve světě, v životě. Potřeba sdělit svůj jedinečný příběh (snový či skutečný) stojí na pozadí mnohdy „spratkovité" stylizace. („Tys mi usnula / při četbě Kafky // Já ti usnula / při milování // Tak jsme si kvit; / obě nebyly jsme jednou k mání -" ). K prolomení spokojené netečnosti svého okolí využívá autorka slov a veršů mnohdy vyostřených až gellnerovskou ironií. Bohužel však sázka na autentičnost výpovědi či na verbální talent nemusí vždy vyjít. Sebevětší upřímnost výpovědi není ještě zárukou kvalitní poezie. Také předvádění různých rýmových technik a slovních hříček po čase hraničí s manýrou a působí poněkud toporně. Totéž platí o četných aluzích na literární a mimoliterární kontext. Postmoderní hra s významy, jazykem a čtenářem není totiž samospásná.

Miroslav Chocholatý