Můj hlas je dar

Recenze

Joan Baezová debatovala o lidských právech a podepisovala knihu

Především o lidských právech dnes na setkání ve zcela zaplněném pražském baru Krásné ztráty debatovala legendární americká folková zpěvačka Joan Baezová.

Na neformálním setkání moderátor Jiří Černý zdůraznil, že Baezová vždy dělala to, co považovala za správné a čestné. Přestože ji někteří příslušníci tuzemského undergroundu obviňovali z levicových názorů, už v roce 1976 protestovala proti pronásledování členů undergroundové skupiny Plastic People Of The Universe a o dva roky později minutou tichou na koncertu v Londýně uctila 10. výročí okupace bývalého Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Účastníci dnešního setkání, mezi kterými byli i prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg a bývalý ministr životního prostředí Martin Bursík, také vzpomínali na léto 1989. Tehdy se Baezová zapojila i do politického dění v Československu, když při svém slavném vystoupení na Bratislavské lyře věnovala jednu z písní Chartě 77 a přizvala na pódium tehdy zakázané hudebníky. Dnes se již smála při vzpomínce, jak scénu pozvala zakázaného písničkáře Ivana Hoffmana a technici na příkaz ředitele soutěže vypnuli zvuk.Okolnosti tehdejšího koncerty připomíná i v knize Můj hlas je dar v básni napsané loni 22. prosince jako vzpomínku na zemřelého exprezidenta Havla. Zařazení básně s lakonickým názvem Havel je specialitou českého vydání knihy, jinak vzpomínky Baezové končí rokem 1987. "To, co říká, také dělá a tohoto kréda se drží," uvedla o Havlovi před časem.

Zpěvačka se proslavila v 60. letech 20. století jako jedna z hlavních tváří amerického protestního hnutí. Za svůj odpor proti válce ve Vietnamu se dokonce dostala do vězení. Přesto nikdy ze svých politických postojů neslevila. Dodnes se aktivně podílí na boji za mír a lidská práva a ve svých písňových textech vystupuje proti zbrojení či rasismu. Také dnes vyjádřila podporu vězněným členkám ruské punkové skupiny Pussy Riot a připomněla své setkání se slavným ruských disidentem Andrejem Sacharovem. "Lidská práva jsou věcí rozumu i srdce," uvedla Baezová.

Baezová se v úterý v Praze zúčastnila průvodu několika stovek lidí u příležitosti ročního výročí Havlova úmrtí. Na Hradčanském náměstí zazpívala slavný spirituál We Shall Over Come, česky známý jako Jednou budem dál, který mají mnozí neodmyslitelně spojený s přelomovými událostmi roku 1989. V Praze se tento rok Baezová objevila již podruhé. V říjnu překvapila účastníky zahajovacího společenského večera letošní konference Forum 2000 v Pražské křižovatce, kde nečekaně zazpívala tři písně, mimo jiné i We Shall Over Come. Ve čtvrtek pak vystoupila jako host koncertu skupiny Monkey Business.

Za svoji kariéru vydala přes tři desítky alb. Zajímavá je deska Where Are You Now, My Son? z roku 1972, jejíž jedna polovina byla nahrána uprostřed bombardování v Hanoji - v protileteckém krytu na staré piáno.

(CTK)

ceskenoviny.cz, 21. 12. 2012

http://www.ceskenoviny.cz/kultura/zpravy/joan-baezova-debatovala-o-lidskych-pravech-a-podepisovala-knihu/881209?nt

Recenze

Autobiografie slavné zpěvačky vůbec nevyžaduje čtenáře, který má rád její desky či souhlasí s jejími politickými názory. Tahle kniha skvěle obstojí sama o sobě. Joan Baez totiž nebyla obdarována jen hlasem, má také dar být spisovatelkou. Zažila toho hodně, od triumfu na vyprodaných stadionech po ochromení strachem v protileteckém krytu během bombardování ve Vietnamu. Vždy měla vyhraněně názory a urputně je prosazovala, za svou kariérou se však ohlíží s humorem a vskutku neobvyklým nadhledem. Její schopnost sebeironie je mnohdy až odzbrojující - třeba když popisuje, jak si se svým dítětem hrála na vojáky, „aby nebyl poznamenán tím, že je synem fanatické pacifistky", či při líčení komicky absurdních momentů, do nichž ji boj za lidská práva občas přiváděl. Přitom je ale vždy zřejmé, že Joan Baez všechno vždy dělala s opravdovým přesvědčením a nasazením, že ji každé nepochopení vždy mrzelo. Hořkost prosvítá i z líčení jejích komplikovaných vztahů s Bobem Dylanem. Kniha vyšla ve výborném překladu Zuzany Mayerové.

Jaroslav Riedel

Rock a pop, 2013, roč. 24, č. 2, s. 68

Jaroslav Riedel

Recenze

I otevřenost je dar

Slovo živost je naopak skoro nedostatečné pro vlastní životopis Joan Baezové Můj hlas je dar (AndA Voice To Sign With / A Memoir), poprvé vydaný roku 1987. Skvěle ho přeložila zkušená Zuzana Mayerová, včetně bravurní předmluvy hudebního novináře Anthonyho De Curtise napsané k druhému vydání před třemi lety, i Joaniny básně, která vznikla bezprostředně po smrti jejího přítele a někdejšího bratislavského nosiče kytary Václava Havla.

Od počátku čtenáře kniha vtáhne velmi osobním tónem vzpomínek na dětství a pocity outsiderství mezi dětmi podobně mexického původu i vzhledu (v případě Baezové po otci, respektovaném fyzikovi, politicky liberálovi), aniž by přitom ale dívenka uměla španělsky. Půvabně jsou popsány její princeznovské touhy a pak narůstající sebevědomí, když se ukáže, jak podmanivým hlasem a muzikalitou je nadána. A stává se svéráznou a obdivovanou osobností nejprve bostonské a pak newyorské folkové komunity, prožívá bouřlivé první lásky, včetně jedné lesbické i následné proslulé se začínajícím Bobem Dylanem.

Atmosféru vzedmutí folkového revivalu a prvních velkých úspěchů zprostředkuje Baezová nesmírně plasticky a zároveň se ve svých pětačtyřiceti dívá na své mladické rozmary písničkářské exotické Madony s humorem. Přitom se nijak nešetří a dobře ví, že se často chovala jako nesnesitelná husa. Klobouk dolů. I před otevřeností z oblasti erotické, ovšemže bez vulgárnosti.

Značnou masu textu pak zabírá její ani ne tak přímo politické, jako spíš občanské angažmá, včetně spolupráce s Martinem Lutherem Kingem a fascinace Gándhího příkladem nenásilné cesty ke změně. Což Baezovou vede k boji za ukončení vietnamské války a potom za lidská práva, proti jejichž porušování se stavěla bez ohledu na to, jaký režim se jich dopouští. A to vzbudí konflikt s americkou levicí. Ale Baezová, ačkoliv ji z toho podezřívala druhá strana, nikdy nebyla komunistkou. Role aktivistky ji ovšem do značné míry pohlcuje a mnohdy má navrch před dráhou zpěvačky. Možná i trochu proto, že je na rozdíl od Dylana a dalších autorkou jen občasnou a její umělecké těžiště spočívá v jedinečné interpretaci lidových nebo duchovních songů.

Dost detailní líčení různých mírových a lidskoprávních akcí po celém světě může být pak pro čtenáře vyčerpávající, nicméně dny prožité v bunkrech drasticky bombardované Hanoje poskytly Baezové jednu z nejsilnějších kapitol. A že její přítomnost v sužovaných zemích působila povzbudivě, známe konečně z vlastní zkušenosti, kdy na Bratislavské lyře v červnu 1989 uvedla ke zděšení estébáků v zákulisí na scénu Ivana Hoffmana a pozdravila Havla, kterého do sálu propašovala v roli onoho nosiče kytary. Civilní důstojníci tehdy nekompromisně vypnuli ozvučení, na víc se nezmohli.

Před pětadvaceti lety, když čtivé memoáry psala na počítači od svého přítele Stevea Jobse, se ovšem za léty bitev nesporně statečná Joan ohlíží se sympatickým nadhledem šťastné matky, jíž se sice nepovedlo zakotvit v trvalém partnerském vztahu, ale také ničeho nelituje. A ví, že její hlas je stále obrovským darem.

Ondřej Konrád

Lidové noviny, 6. 2. 2013, s. 9

Ondřej Konrád